Olejomalba ztvárňuje drobnou světnici zasazenou do krajiny. Její propojení okenními skly s okolním světem v kontrastu prostorném, skýtá promluvu o pomíjeném blahobytu vnitřních prostor s výhledem ven. Jindy těsná a nekomfortní místnost rozšířená pocitově novým rozměrem, který se zaslouží o útulné a přívětivé prostředí.
Krajina nás vábí natolik, že jsme schopni zanechat vše opodál a nechat vychladnout naše hrnky.
Bez okenic okno, vlažný vzduch je nám hostem do domu, čaj pomalu stydne.
Bez okenic okno, vtáhne vše, co venek nabízí, prach, pyl a svěží odor neprozkoumaných teritorií.
Židle, která nemá v sobě obtisklé tělo čtenáře Dostojoveského.
Vysazené okenice, dávají implikaci určité volnosti a půvabu, který se nachází za oknem ta blízko, přitom tak daleko. Vystoupíme z okna ven?